miércoles, 22 de diciembre de 2010

La nave

Pensar en la Odisea (cada loco con su tema) y saber que hay en el puerto, al caer de la tarde, una nave que aguarda con nuestro nombre, sólo para nosotros, igual que le aguardaba a Telémaco en aquellos versos. Y los amigos junto a ella. Una nave nueva, no desgastada por las olas, y qué importa que el tiempo haya desgastado ya su símbolo. Sentir, de pronto, que uno es el protagonista de su propia aventura. Una navegación humilde, sin lestrigones ni cíclopes ni sirenas ni nada parecido. Pero, a cambio, con el terrible deslumbramiento de lo real. Así debió de sentirse Telémaco aquella tarde ante su propia nave, mientras los pretendientes, esos capullos institucionales, se desplomaban junto a su cansado símbolo en la inacción, el tedio y la modorra de los palacios. Sentir, de pronto, el olor de la sal y la brea, a salvo de todo símbolo.

Les deseo una feliz Navidad y una nave en el puerto a todos mis lectores, y les dejo con esos versos de Homero. Por una vez en el año, con el gran placer de no traducirlos.

***
«Τηλέμαχ’, ἤδη μέν τοι ἐυκνήμιδες ἑταῖροι

ἥατ’ ἐπήρετμοι τὴν σὴν ποτιδέγμενοι ὁρμήν·

ἀλλ’ ἴομεν, μὴ δηθὰ διατρίβωμεν ὁδοῖο.»

ὣς ἄρα φωνήσασ’ ἡγήσατο Παλλὰς Ἀθήνη

καρπαλίμως· ὁ δ’ ἔπειτα μετ’ ἴχνια βαῖνε θεοῖο.

αὐτὰρ ἐπεί ῥ’ ἐπὶ νῆα κατήλυθον ἠδὲ θάλασσαν,

εὗρον ἔπειτ’ ἐπὶ θινὶ κάρη κομόωντας ἑταίρους.

τοῖσι δὲ καὶ μετέειφ’ ἱερὴ ἲς Τηλεμάχοιο·

«δεῦτε, φίλοι, ἤια φερώμεθα· πάντα γὰρ ἤδὴ

ἁθρό’ ἐνὶ μεγάρῳ. μήτηρ δ’ ἐμὴ οὔ τι πέπυσται,

οὐδ’ ἄλλαι δμωαί, μία δ’ οἴη μῦθον ἄκουσεν.»

ὣς ἄρα φωνήσας ἡγήσατο, τοὶ δ’ ἅμ’ ἕποντο.

οἱ δ’ ἄρα πάντα φέροντες ἐυσσέλμῳ ἐπὶ νηὶ

κάτθεσαν, ὡς ἐκέλευσεν Ὀδυσσῆος φίλος υἱός.

ἂν δ’ ἄρα Τηλέμαχος νηὸς βαῖν’, ἦρχε δ’ Ἀθήνη,

νηὶ δ’ ἐνὶ πρυμνῇ κατ’ ἄρ’ ἕζετο· ἄγχι δ’ ἄρ’ αὐτῆς

ἕζετο Τηλέμαχος. τοὶ δὲ πρυμνήσι’ ἔλυσαν,

ἂν δὲ καὶ αὐτοὶ βάντες ἐπὶ κληῖσι καθῖζον.

τοῖσιν δ’ ἴκμενον οὖρον ἵει γλαυκῶπις Ἀθήνη,

ἀκραῆ Ζέφυρον, κελάδοντ’ ἐπὶ οἴνοπα πόντον.

Τηλέμαχος δ’ ἑτάροισιν ἐποτρύνας ἐκέλευσεν

ὅπλων ἅπτεσθαι· τοὶ δ’ ὀτρύνοντος ἄκουσαν.

ἱστὸν δ’ εἰλάτινον κοίλης ἔντοσθε μεσόδμης

στῆσαν ἀείραντες, κατὰ δὲ προτόνοισιν ἔδησαν,

ἕλκον δ’ ἱστία λευκὰ ἐυστρέπτοισι βοεῦσιν.

ἔπρησεν δ’ ἄνεμος μέσον ἱστίον, ἀμφὶ δὲ κῦμα

στείρῃ πορφύρεον μεγάλ’ ἴαχε νηὸς ἰούσης·

ἡ δ’ ἔθεεν κατὰ κῦμα διαπρήσσουσα κέλευθον.

δησάμενοι δ’ ἄρα ὅπλα θοὴν ἀνὰ νῆα μέλαιναν

στήσαντο κρητῆρας ἐπιστεφέας οἴνοιο,

λεῖβον δ’ ἀθανάτοισι θεοῖς αἰειγενέτῃσιν,

ἐκ πάντων δὲ μάλιστα Διὸς γλαυκώπιδι κούρῃ.

παννυχίη μέν ῥ’ ἥ γε καὶ ἠῶ πεῖρε κέλευθον.
***